Sloupek Svět podle Jany pro časopis Svět ženy, 05/2023
Známe je asi všichni, ty dny, kdy nevíme, kdo jsme, co to děláme a proč. Takové dny sice s jarním počasím po šedivé zimě trošku zmizely, ale stejně se mi zdá, že tu pořád jsou, číhají, spí, a pak najednou vykouknou. Ono se ani nemusí nic zásadního a závažného stát, jen na nás někdy dopadne ten pocit nesmyslnosti celého toho kolotoče zvaného půvabně život.
„Co to děláme?“ ptává se mě občas má tříletá neteř Maya, když něco podnikáme nebo si hrajeme. Maye většinou odpovědět umím: hrajeme si přece s legem, nebo se houpeme, nebo jdeme kolem potoka a pouštíme lístečky po vodě s průpovídkou Pluj, lístečku, pluj.
„Co to děláme?“ říkám si občas sama a odpovědi už nejsou tak lehké jako kostky lega. Možná ten pocit znáte, ale vlastně doufám, že ne. Co to děláme? Proč platíme daně, proč znovu a znovu nakupujeme jídlo, lítačku a toaleťák, holíme si nohy, rozčilujeme se nad cenami potravin a nad chlapy, díváme se na netflix a chodíme do kina? Abychom aspoň na chvíli na tyhle otázky zapomněly? A stejně se tyhle otázky typu „k čemu to jako vlastně všechno je?“ občas někde vynoří. Třeba v noci. Temnou noc, tu mají mrchy rády. „Nespi, nespi, mysli na to všechno, co se ti nepovedlo a jak ses mohla rozhodnout jinak,“ rozjíždí se někdy večerní nebo noční karneval v naší hlavě. A co budeš dělat dál? A kdo ti poradí? A proč to všechno děláme, když nakonec skončíme všichni stejně, nehledě na počet titulů, dětí, domů, aut, absolvovaných diet, vychozených škol i prožitých vztahů anebo manželství? ptá se mě moje noční hlava s urputností tříletého dítěte.
„Co to děláme?“ ptáme se občas možná všichni. „Jaký to má smysl?“ „Žijeme,“ říkám. To, že jsou dny, kdy se nedaří, kdy to celé nedává smysl a nevíme, jen prostě jdeme dál, k tomu patří. A víte, co jsem vypozorovala? Že právě po těch dnech, kdy nám není nic moc, přichází dny, kdy je zase fakt dobře. Když nám dojde, jak je všechno pomíjivé a lehce nesmyslné, tak si to najednou můžeme užívat.
„Je to jen hra, vzpomeň si,“ řekla mi šéfredaktorka Pavla, když jsem se v říjnu vrátila ze svatojakubské pouti a nedokázala se hned zařadit do běžného stereotypu a sladce snila o tom, že po vzoru lidí na Instagramu všechno tady zabalím a odletím do cizích krajů a tam… tam co? Rozjedu online byznys, budu se procházet u moře a brzo na mě dolehne otázka „co to dělám?“. No asi ne. Jo, kdybych byla dcera nebo manželka milionáře, měla bych to snazší, říkám si, ale z příběhů kolem sebe vidím, že ani v tom případě ne.
Nakonec mě moje pátrání ve dnech, kdy nic moc nedává smysl, dovede k vděčnosti. Nepotřebuju hledat svou vnitřní bohyni ani kámen mudrců, nakonec mi stačí uvědomit si, ve dnech, kdy je šedivo a nevlídno navzdory pučícím květům, jaká náhoda je, že tu jsem, kolik bylo potřeba věcí, aby se staly, abych tu byla, vzpomenu si na svoje předky a na to, že by asi chtěli, abych žila naplno a uvědomila si, že každý den je požehnání, i když to tak někdy nevypadá. Je to moc ezoterické? Myslím, že je to jen lidské. Stejně jako naše pocity, že nejsme dost, že se někam ženeme, že upadáme do stereotypu, že je stejně k ničemu, když nakonec dopadneme všichni stejně. A možná tohle vědomí, že jsem tady a teď, jakkoliv zní jako klišé stačí. Jednou totiž i tenhle okamžik bude vzpomínka a možná nás tyhle šedivé dny mají ve finále vést k tomu, že si všeho víc vážíme. Vedou nás až k sobě samým. Nemusíme proto ani na pouť, ani na kurz sebeuvědomění, ani brát drogy z exotických pralesů. Největší duchovní škola je podle mě náš každodenní život. A když se naučíme užívat si i ty dny bez slunce, pondělní rána, velké páteční nákupy v tescu, vynášení odpadků a uklízení špajzu, pak to možná máme všechno. Když navíc tyhle pocity a dny dokážeme s někým sdílet, pak je to to nejlepší, co můžeme udělat. Tak prosím, pojďme to sdílet. To, že jsme jen lidé. Protože to je to nejvíc. Jak říká můj kamarád, někdy se trochu musíme ztratit, abychom se našli.
